Vzpominky Msgre. Frantiska Jemelky

Na roli bozi
aneb
"I am on a mission from God!!!"

Cast 2.

--- Poznamka: Nasledujici text jsou vzpominky Msgre. Frantiska Jemelky, metropolitniho kanovnika v Olomouci, ktere se ke mne dostaly v rukopise - jako jeho vzpominky. Msgre. Jemelka se narodil v Tucine u Prerova a v dobe mezi valkami byl misionarem - z jeho vzpominek jsou velmi zajimave pasaze z jeho misionarske cinnosti ve Spojenych Statech Americkych, ktere (v prubehu rady let) Msgre. Jemelka procestoval. Procestoval Ameriku jako malokdo - jeho komentare jsou vice nez zajimave. Uvodni casti jeho vzpominek se zabyvaji jeho detstvim v Tucine, v osmdesatych letech minuleho stoleti. Puvodnim nazvem jeho vzpominek je ovsem pouze titul "Na roli Bozi", reflektujici na jeho cinnost cirkevni s ohledem na rolnicky puvod jeho rodiny.

Za raneho sera

Jako velka dalka stira urcitou podobu i znameho kraje, tak dlouha rada let jen mlhave mi vraci vzpominky na prvni detske putovani s tatinkem a maminkou. Nevim, kolik let mi bylo - snad 4-5, kdyz mne nekdy na podzim za raneho sera nastrojila maminka do nove "bundy". Na dvore zaprahl tatinek kone svatecniho "rakusaku", vzali si mne s maminkou mezi sebe na sedadlo a jeli jsme na svatbu do Nelesovic. Odtamtud pochazela starenka se strany tatinkovy.

Byl jsem asi po tak casnem probuzeni jeste hodne ospaly, protoze si z dlouhe cesty pamatuji jen zastavku u tatinkovy sestry, teticky Zmeskalove v Zelatovicich - jeli take s nami na svatbu - a pak az za svitani jakesi divoke utesy skal za Prerovem se mne na dlouho vtiskly v detskou pamet v tak desive podobe, ze jsem ji pak marne zjistoval jako student ve skutecnosti (kamenolomu predmostskych a cekynskych).

V Nelesovicich uz tehdy pestovali chmel; v jeho skladisti - jakesi kulne - jsem asi se svym opatrovnikem - nemylim-li se, mladym stryckem Stejskalem - stravil za te svatby nejvice casu. Dlouhe chmelove slahouny se nam vyborne hodily na bic i oprate pri hre na kone. Byly mne cimsi novym, stejne jako i zlutounke horke chmelove plody; jejich silna vune tak se mi nerozlucne v pameti spjala se slovem chmel, ze jsem ji takrka smyslove citil pri pouhem vysloveni toho jmena.

II.

Na druhou vypravu do sveta jel jsem uz oblecen v prvni chlapecke "stofove saty". Strycek panacek slavili v rodnych Kozlovicich prvotiny. Tatinek a maminka se na ne vypravili hned rano. Mladsiho bratra Aloise - trileteho - a mne - sestileteho - nalozila nase devecka Filomena na vuz a jednim konem nas zavezla odpoledne do Kozlovic. Tam bylo slavnostne rusno. Velkou kulnu vyzdobili chvojim za jidelnu - pro pripad deste. Ale ponevadz byl krasny, slunny den, stolovalo se venku v zahrade za improvizovanymi stoly. Cele Kozlovice se spoluradovaly s prvnim knezem - rodakem. Zivo bylo predevsim v kuchyni a v grunte; svetnice se staly jen garderobou precetnych hosti, kulna vycepem a dlazdeny dvur tak tak ze stacil pro kocary a povozy. V posluze hostum v zahrade, zvlaste knezim, vypomahala cela rada bohoslovcu opasanych cervenym pasem. Ti se nam (s bratrem Aloisem) nejvice libili.

Na grunte strycka, bratra novoknezova, u nehoz byla primicni slavnost, meli jen chlapce, tri starsi mne, ostatni mladsi. Nebylo tedy o zabavu nouze. Kolik ruznych vozu na dvore! Ty staly za prohlidku, jak se na kterem jejich sedadle dobre sedi, jake maji paradni bice, leskle postroje a na kocarech i sklapovaci sedatka. Ke konim do staji nas nepustili pacholci, a tak se prenesla nase zabava zase do zahrady.

V Kozlovicich, hlidajicich tehdy neklidnou Becvu, nebyla nouze o prouti z vrboveho pobrezniho porostu. Cela barikada vrbovych otypek byla narovnana na stryckove grunte podel zdi, oddelujici dvut od zahrady. Tam bylo dost materialu k nove nasi zabave. Mladsi bratr Alois byl by rad neco ustrouhal. Nemel vsak noze, ja take ne, a "krivak" kterehosi bratrance byl tak tupy, ze se jim nedalo rezat. Opodal sedeli za stoly Pavlovsti a Prerovsti "panacci". Bratr Alois jde k nim a tomu na kraji sedicimu pravi: "Pucte mi krivak!" - "A nac ho chces?" - "Ale ustrozu si sane!" - Tak jsme se dostali do spolecnosti, pred kterou jsme meli uctivy respekt a jiz nas dodatecne prisel tatinek predstavit.. Otrel kazdemu kapesnikem tvar a ruce a pak nas vedl od jednoho kneze ke druhemu, abychom jim polibili ruku.

Jak a kdy jsme se vratili z prvotim domu, nepamatuji; prospal jsem asi cestu v naruci rodicu. Primice stryckovy mne vsak svitily jak nejkrasnejsi cervanky a hraly v dusi cele mladi teplem nesmazatelnych dojmu. Blaho jejich nezmenila ani bolest tezkeho louceni tatinkova se stryckem, ktery brzo po prvotinach vstoupil do radu Tovarysstva Jezisova a na dlouhych sedm let rozloucil se z domovem. Kazdy jeho dopis nam poslany pridaval primicnim vzpominkam jakesi nadzemske krasy a sily. Horce jsem plakal, kdyz mi nas dovadivy "karo" svymi ostrymi drapky a zuby potrhal kterousi nedeli po tom me provni stofove saty, v nichz jsem oslavoval stryckovy prvotiny a na nichz ulpel kus jejich slavy. tatinkovo pokarani mne tehdy bolelo dvojnasob!

III.

Nase tucinska obec byla tehdy priskolena do Zelatovic. Cesta do skoly nedelala nam obtizi, zkracovali jsme si ji po mezi polni primo ke skolni brance. Jenom kdyz napadly velke snehove zaveje a nedalo se jit "dolem", museli jsme obchazet silnici vedle Zelatovske skaly. Za nejhorsich vanic vozivali nas nekdy, natlacene jak slede v "korbe" velkych sani, do skoly nebo i ze skoly. Zavate vsak skalni doly lakaly nas v zime na teto delsi ceste k nejsmelejsim skokum v snehovou perest, ze jsme pak retezem rukou museli z ni vytahovat toho, kdo tam zapadl az nad hlavu.

Na jare nas dolni cestou zabavoval klikaty potok, vroubeny vrbami a topoly. Pousteli jsme po nem papirove lodky, staveli mezi uzsimi brehy umele prehrady a vodni mlynky. A kdyz se v potoku objevily drobne rybicky, brodili jsme se jim za nimi az k zelatovskym zahradam.

Trapeni s nami mivali rodice, kdyz jsme se stydeli na jare chodit obuti do skoly, sotvaze se usmalo nad rozmrzajici zemi zubate slunecko. Hrdinstvi chlapcu bylo totiz co nejdrive uvolnit nohy od botu; bosky do skoly se takto lepe utikalo. "Ty zmrzlonu jeden!" byvala obavana nadavka spoluzaku, trebas ji provazel poradny "hejl" na cervenem nose.

IV.

Vanocni stromek byl za meho detstvi u nas vzacnosti. Proto se nam hned rozradostnil pochmurny podzimek, kdyz nam ve skole oznamil pan naducitel Kalman, ze zacneme cvicit pisne a deklamovanky pro skolni vanocni stromek. Meli jsme zpivat vicehlasne. Jake to byly radostne hodiny zpevu! Az nas nekdy musel pan naducitel krotit - tak jsme zvlaste ve vysokych polohach vydavali ze sebe vsechny sve pevecke sily. Ale byly ty pisnicky take opravdu krasne a v nasich citech uz predem roznecovaly krasu vanocniho stromku. Bude pry az do stropu, bude to vlastne velky strom. A Vojtech Zamykalu tajemne sdeloval, ze i jeho tatinek bude zpivat a hrat s naducitelovymi studenty. Neznali jsme blize toho jeho tatinka, jejich rodina se k nam nedavno predtim pristehovala odkudsi z mesta. Matka byla babickou a otec vypadal jako umelec, nosil dlouhe vlasy a skripec na nose, ale jinak byl obuvnikem. Maly Vojtech mel v sobe cosi hereckeho - odesel pry take pozdeji k divadlu - a hned prvni den ve skole nam zaimponoval, kdyz v zemepise ukazoval na mape hory Jeseniky, ktere my jsme znali jen jako Sudety.

Vojtechovo sdeleni zvysovalo nasi nedockavost vanocni skolni slavnosti. Ze take dostaneme nejake darky, hlavne pry sesity, pera, tuzky a jine skolni potreby, na to jsme ani tak nemyslili, jako na krasu a slavu toho vecera, na kterou jsme se tak dlouho a radi pripravovali a tesili.

Kdyz jsem sli odpoledne na slavnost vanocniho stromku do zelatovske skoly, hralo zimni slunko. Ve skole bylo take pekne teplo hned zpocatku, coz teprve az se velika ucirna zcela zaplnila detmi a hostmi, kteri ji zadychali v nesnesitelne ovzdusi. Co na tom, ze se vlasy lepily potem, ze jim zvlhly i svatecni kosile - kolem krku a na zadech - my jsme byli jako v pohadce. A nez byl te krasne pohadce konec a nez byly rozdany darky, prikvacil vecer, prituhl mraz a nastal spesny rozchod domu. Do tmy vecera svitil venku jen zamrzly snih a rozrazel ji ostre ledovy severak.

Nadilku vanocniho stromku, drobne sladkosti a skolni potreby nesli jsme si domu v holych rukou. Teprve na mrazivem vetre venku jsme si chvatne zapinali zimniky, vyhrnovali limce, hledali po kapsach rukavice, ve tme a ve spechu, abychom byli co nejdrive doma. Ale severak dotiral nemilosrdne, rval nam z tuhnoucich rukou darky, stipal do tvare a do usi nedostatecne chranenych rozviravym limcem kabatu. A nohy v te tme klopytaly, klouzaly po ukrytem naledi, ze i ruce jim musely co chvili pomahat z padu k povstani na dalsi cestu.

Uz jenom byt doma, v teple svetnici. Ale kdyz se to prani konecne splnilo, zakousla se mi do usnich boltcu takova bolest, ze jsem krecovite plakal. Umrzle usi zacaly v teple svetnici roztavat, otekat a na konec se obalily takovymi puchyri, ze jsem nekolik dni nemohl z domu ani na krok. Bohuzel nebyl jsem sam, kteremu nechal prvni vanocni stromek tak neblahou pamatku. Doma spolutrpel se mnou mladsi bratr Alois a z tucinskych spoluzaku cela rada mela tez nedobrovolne prodlouzene prazdniny. Potracenou nadilku na zelatovske ceste zaval zatim novy snih!

Za stodolenko, za naso...

Uz je to tam dnes vsecko jinak. Padla vekovita hruska, ktera chranivala pod obrovitou cepici sve koruny vymlacenou slamu, slozenou vzdy v prozatimnim stohu - a snad mela i stodolu kryt pred nebezpecim pozaru od doskove sousedky. Zanechala po sobe jenom neobycejne siroky a hluboky dul, kdyz odkopali jeji mocne koreny.

Zmizel i moderni kdysi zentour, svedek me prvni detske spoluprace pri mlaceni. Jeho vyvyseny oblouk naspu se zahradni strany mival nejsytejsi zelen travy; v ni jsme trhavali z jara provni vonne fialky a zlute petrklice. Naklonena nad nim padlejka, trebas do uzivani patrila starickum ve vymenku, rodila pro nas deti nejchutnejsi jablka. I stepinky /krizalky/ z nich byvaly nam v zime sladkou odmenou od starenky za drobne nase posluhy.

Zentour byl spojen zeleznym prevodem s nejtajnejsim koutem nasi stodoly. Rikali jsme mu peklo. Temny, vice vyhloubeny stodolni pristenek, oddeleny hrubou latovou stenou a krytem od ostatni prostory, kde se nasazoval remen k pohonu mlaticky, cpel i za sucheho leta dusnym, vlhkym vzduchem. Za mlatu dunival jakousi podzemni melodii, aby se pak odmlcel svym temnym tichem. Bezdecny podklad smyslove zkusenosti detske pro hruzne predstavy vecneho pekla. Proto byvalo to misto i pri nejdumyslnejsi vynalezavosti nasi hry na schovavanou zridka kdy vyhledavanym utulkem schovavace - tak jsme se bali pekla i v jeho matnem predobrazu.

Zato zentour pri lehcim chodu pohonu, kdyz se napriklad rezavala jen sucha secka bez primesi cerstve jeteliny nebo lucerky, nahrazoval nam leckdy kolotoc. Tatinek to vsak nerad videl a jeste mene nam trpival, kdyz jsme si ze zentouru chteli udelat houpacku. To byvalo tehdy, kdyz brevno zentouru nam prozradilo moznost jeho pohybu i nahoru a dolu, ponevadz mu povolil jeden z velkych sroubu v ustrednim lozisku. Pacila se nasim hojsanim cela zentourova souprava, upevnena na krizove dverene zakladne. Proto nam tatinek zakazal zentourove hojsani.

V dobe vymlatu obili, pro nez za urodnych zni byvala nase stodola mala, museli jsme vsichni do stodoly. Tatinek se vyhrazoval obycejne praci nejneprijemnsi: davat do masiny. Mnoho na tom zalezelo, aby se rovnomerne davky vpoustely mezi zuby bubnu mlaticky z rozvazanych snopu obili, zvlaste kdyz nebylo dosti suche. Neprijemna byla tato prace pro dusive spousty prachu, ktere prudce otaceny buben mlaticky vhanel primo v tvar sveho "zivitele."

Jako nejstarsi ze sourozencu jsem pohonival pri mlaceni, ostatni si jeste hravali v odkladanych otypkach slamy pod hruskou. Jenom nejmladsi svou sestru jsem mival nekdy pod bezprostredni ochranou a vozival ji na zentourovem trame v sedatku, aby uvolnena maminka mohla take ve stodole pri mlaceni pomahat.

Jednosmerne obchazeni za zentourem do kolecka do kola mivalo v sobe cosi z tiziveho pocitu nodehledne cesty. Jeji delku jsem si odmeroval jenom rostouci hromadou vymlacene slamy, anebo kdyz uz prosvitalo na humne pod stolem mlaticky. Cvicenim v trpelivosti byvalo mne pohoneni a cinivalo mne potom sladsi kazdou chvilku volnosti.

Prisla kdysi take necekane. Pohonel jsem od casneho rana. Chmurny den pridaval jeste na vleklosti detske prace za zentourem. Netusil jsem, kdo to vchazi zadni brankou do zahrady. Vzacny host (tatinkuv bratr) pro nas deti-strycek panacek. Sotvaze jsem zavolal do stodoly ta mila slova, na prazdno slysim jit buben, tatinek vyhiba z prachu stodoly, odvazuje reznou zasteru a mne kaze zastavit kone. Ac bylo jeste k polednam daleko, ustali jsme hned vsichni v mlaceni. Prichod strycka, ktery po dlouhem pobytu v cizine navstivil domov, ucinil ten den svatkem.

Kdykoliv jsem potom zase v bludnem kruhu pri mlaceni pohonival, vzdicky jsem tousebne upiral zraky k zahradni brance v hloubi sve detske duse choval jedno vrouci prani: kdyby tak dnes prisli strycek panacek.

Sladka intermezza

Nejlepsim vychovnym prostredkem je dobry priklad. Od rana do noci videli jsme sve rodice zaprazeny do pilne prace, ani v zime o ni nebyla nouze - a tak se rozumelo samo sebou, ze jsme od detstvi pri hospodarstvi pomahali podle sve sili. Zpocatku trebas jen hlidati nejmladsi sourozence v hojdaku na poli.

Za chladneho podzimu jsem malou sestricku k svacine nosival mamince do repy, dovedne se vzdy opasuje barevnou chuvkou. Nebo jsme chodili ziznivym zencum pro vodu z polnich studanek, jichz tehdy v neodvodnenych polich byvalo dosti. Pozdeji jsme prostirali povrisla, zahrabavali strniska velkymi rucnimi hrabemi, pohonivali pri orani a v dozravajicich repach loupavali listi.

Pobidkou k nejpilnejsi praci byvala nam vyhlidka na spolecnou pout na Svaty Hostyn. Nedockave jsme pocitavali, kolikrate se jeste vyspime, a davali dobry pozor, abychom si nesrazili na noze nektrey prst, aspon ne tak velice, ze bychom se nemohli obout na pout.

Za ranniho sera jsme vyjisdeli na voziku plne obsazenem. Na nekterych trnkach u zaprasene silnice lakal detskou ruku ke hrichu Evinu modrave sametovy prisvit polozralych kadlatek, zvlaste kdyz vozik misty-vyhybaje-podjizdel az pod koruny svestkove aleje. Ale zakaz tatinkuv znel tak prisne, ze prehlusil zlou zadostivnost. Sedm obci, nez prisla Bystrice, nerovne si rozdelilo nasi jizdni drahu. Znali jsme je vsechny dobre a prece vzdy znova jsme si overovali jejich jmena na obecnich tabulkach a na drevenych rukach kilometrovou jejich vzdalenost. Silueta Svatiho Hostyna za Krtomili zacala nabyvati skutecnych obrysu, modrave pozadi lesu ze rozrustalo v mohutnou zelenou stran, na niz jako v teplem mhnizde si usedla "holubice bila", poutni svatvne Panny Marie. Vozikem jsme dojizdivali az pod kopec. Za Bystrici ukazovali poutni cestu zebraci. Jejich kolovraty, zvonky, zpevy, modlitby a kriklave prosby vutvareli jakousi symbolickou touhu, ktera se linula az k branam poutni svatyne, aby se v ni rozezvucela ve velike "Magnificat" nejsrdecnejsich pozdravu a rozplynula v tichy selest modliteb a proseb poutniku.

V kolika letech jsem se po prve dostal na Svaty Hostyn nepamatuji. Jenom vim, ze nas tehdy s mladsim bratrem do nejhorsiho srazu hory nesl tatinek stridave v naruci a ze vodni kaple vystrazne nam vypravel o neposlusnem chlapci, ktery se s kopce rozbehl a pak se uz nemohl zastavit, as si rozbil hlavu o kmen stromu. A o jinem zase, ktereho zvedavost odloucila od rodicu, ze se jim v zastupech poutniku ztratila nemohli se pak najit... Tu bylo ovsem nejjistejsim, drzet se v tlacenici a sv. prijimani, trpelive cekat nekde v koutku u poutniho mamincina kosiku, az se vrati. V kosiku jsme vlastne hlidali celou nasi poutni aprovisaci; doplnila ji pak jen cerstva voda od P. Marie a nam detem tez nejaky sladky "spalek" nebo "englise" koupene v poutni boude. Poutni pamatkou byval nam obycejne zlaty obrazek Panny Marie a pernikovi nebo cukrovi ruzenec. Obrazky jsme si ukladali do kancionalku, a ruzenec jsme se hned na zpatecni ceste horlive "modlili" - opravdu jen modlitbou ustni.

Take pesky nekdy na Sv. Hostyn. Na jedne takove pouti jsme s tatinkem nocovali na kopci nejprve venku pod stromem, a kdyz se dalo do deste, vtlacili jsme se do sine preplnene hospody a prespali ostatek noci na plochych sklepnich dverich. Pout na Sv. Hostyn nam prvni otvirala sirsi obzor nad rodnym krajem.

Jakousi vetsi odmenou za nasi detskou spolupraci byla pout na Velehrad. Ta znamenala. myslim, tez moji prvni jizdu vlakem. Tehdy se jeste pred svatjem sv. Cyrila a Metodeje netahly poutni pruvody polem k Velehradu. Hrala v nich do zpevu hudba, leskly se krize, vlaly nad zastupy korouhve. Jako pestre barevna stuha klikatila se procesi az k lesu, z pod nehoz najednou se vztycily vysoke bane velehradskeho kostela.

O svatku samem si pamatuji, ze prichodem novych procesi vznikla pred hrubou msi svatou ve chrame hrozna tlacenice. Bolestne jsem ji pocitil, kdyz se ma hlava octla mezi hrana kosiku slovackych poutnic, prodirajicich se dopredu k oltari. Na uzkostne znameni place vyzvedl mne tatinek do naruci a vynesl z kostela ven. Rany brzo otrnuly, nebot jsem dostal od tatinka plny klobouk sladkych tresni uherek - staly jen 4 krejcary.

Z Velehradu jsem si ovsem odnasel opravenou puvodni detskou predstavu tohoto slavneho poutniho i dejinneho mista: Myslel jsem totiz, ze uvidim veliky hrad, jiste vetsi nez blizky nam Helfstyn - a zatim tam byl jen velky chram a velika a pestra tlacenice poutniku. Starobylym dojmem zapusobila na mne kaple Cyrilka, kde jsme libali ostatky sv. Cyrila.

Mlada republika

Jako v kazde republice buji ruzne stranictvi, tak se prirozene ani nase chlapecka republika v Tucine neobesla bez chvilkovych zajmovych stran, i kdyz to byl trebas jen dolni a horni konec v dedine. Prilezitost k potyckam a zapasum davala uz spolecna cesta do skoly a ze skoly. Zvlaste kdyz zacala pracovat nejvetsi a nejlacinejsi zbrojovka, snehova chumelice. V lete ji nahrazovaly hroudy na poli, ktere se jen tak lehko neroztristily, kdyz zasahly svuj cil. A v trefovani jsme se casto a pilne cvicili, vzdyt podel potoka rostlo tolik starych a trpelivych vrb.

Vim, co jsem kdysi vystal strachu ve ctvrtecni nabozenske hodine, ze se zepta velebny pan (P.Jan Navrat) spoluzaka Josefa Kucerky, kdo ho to poznamenal zamodralou bouli pod okem. Vzdyt nas mel ten dobry pan katecheta tak rad a my se tolik tesivali na jeho prichod, na jeho mile vyklady biblicke a na prekrasne obrazky. A ted by bylo malem propuklo, ze nejsme takovymi beranky, jakymi se zdame byt v jeho pritomnosti. A snad by byl take pan naducitel Kalman pridal na vahu nasich vin sve zkusenosti, kdyz zastupoval velebneho pana a zkousival pred lavicemi katechismus s poradnym metrem v ruce (to bylo jen oficielni jmeno te ucebni pomucky, aby mohla byti stale k ruce a k caste potrebe i mimo vyucovani "merictvi"). Na stesti zustala vitezna trofej na Josefove tvari ve skole ukryta a nebyla take nijakou pricinou osobniho nepratelstvi, jako ani to nase chlapecke bojovani pri skolni dochazce. Byla to jen takova polni cviceni.

Presto vsak se tu projevovaly povahy spoluzaku bojovne a odvazne vedle povah tichych, vice trpnych. Jedni byli v jednani primi a otevreni, jini zase potmeluti a podsivky hadek a rozbroju, kteri byli stastni, kdyz posmesnymi prezvysky, psanymi na deskach plotu Chytilovy zahrady, k pomstychtivemu hnevu popudili na priklad meho bratrance Frantu Zdrahaloveho. To se pak ovsem vyrovnavalo hodne opravdovym stretnutim souperu.

Nekdy se vybijela chlapecka bujnost i vuci - kominarum. Ale vzdycky pozdaleku, pokud mozno anonymne. Stacilo, kdyz chlapci zahledli nekde u staveni kominikuv zebr opreny o zed nebo cerne dratene kolo jeho kartace u nekterych dveri. Nez byl kominik se svou praci nebo navstevou v dome hotov, uz mel sve nacini nekde pod mostkem schovano nebo v prikope pohozeno a chlapci se zpovzdali divali se skodolibou radosti na zlostne hledani kominikovo. Beda vsak, kdyz jim prisel na stopu. Vinni i nevinni davali se na zachranny utek.

Zakusil jsem kdysi tez jeho hruzu. Vysel jsem na dedinu, prave kdyz bratranec Franta Zdrahalu se sousedovym Tonkem Nevarilovym a nekolika kamarady neco provedli s kominikovym zebrem. Ale jeste mne ani nedopovedeli sveho hrdinstvi, kdyz od Janackovy lipy se za nimu zene rozzlobeny kominik bez zebre, nadavaje a vyhrozuje zlou vyplatou. Nejblizsi utociste nabizela nase otevrena vrata, jimi jsme se vsichni vhrnuli na dvur a ja primo do starickovy chaloupky. Kominar byl nam vsak uz v patach. zahledl na nestesti, ze i kamaradi za mnou vbehli do vymenku. Sotva stacili zavrit dvere obycejnou zasouvaci, drevenou zavorou.

Nejbezpecnejsim ukrytem se nam zdalo byt vlezt pod luzko. Zatim kominar kricel a lateril u zavrenych dveri, pokouseje se za kazdou cenu je otevrit. Poznal patrne jednoduchou techniku takove "haspy" a kusem dratu konecne ji odstrcil a plny vzteku se hnal uz sini do kuchyne. Z naseho klubka pod luzkem vyrazil nyni vykrik hruzy, ktery zaslechla starenka na zahradce a pribehla prave v okamziku, kdyz se kominar chystal vytahnout prvni obet exekuce zpod luzka. Prichod starencin nas zachranil. Videla v nasich tvarich stopy prestale hruzy a toz uspokojila nejprve hnev kominaruv, ktery nevedel, kdo to vlastne udelal. Pachatele to svedli na kohosi jineho, ktery pry zebr odhodil do travy a utekl. Ale starenka pridala napomenuti, jak je tezka prace kominarova a potreba a nezasluhuje tedy zadneho pohrdani.

Od te doby jsem mel jakesi lepsi porozumeni, kdyz chtel tatinek vedet, s kym kamaradime a jakou spolecnost vyhledavame. Ostatne ji obycejne vidival sam pri nasich hrach na slunne strani navsi. Nejakych tajnosti jsme nemeli!

Tak vedel tatinek kdysi pozdeji tez o nasich pripravach k sv. Mikulasi, kterym jsme chteli prekvapit nejznamejsi rodiny. U Frajzu nad horni "luzo" se soustredovaly nase tajne pripravy: meli jsme uz vsechno pohromade: zbrusu novou masku pro sv. Mikulase i pro cely jeho pruvod andelsky i dabelsky. Mitru a ornat jsme vyzdobili "zlatem", berlu nabronzovali, i bile rukavicky jsme sehnali, kozuchy a retezy nachystali do zasoby, ani na opentleny prut a zvonek jsme nezapomneli.Jen v jednom jsme se prepocitali. Vysokemu Mikulasi ani nejdelsi vyzehlena kosile nestacila zakryt kolena. Po marnem hledani nejake vypomoci ci nahrady musili jsme se nakonec vzdat vlastniho podniku svatomikulasskeho. Smutni jsme se rozchazeli domu, kazdym krokem jsme cestou misili vodnaty horni snih s dolnim blatem. To byla pohoda pro radeni certovske chasky. Beda, kdo ji padne do drapu, s tim si pojezdi po dedine.

Sotvaze jsme se octli u Janackovy lipy, odnekud zblizka zachrestily retezy. Vedeli jsme hned, kolik uhodilo. Horem padem jsme se pustili s kopce dolu dedinou a ve vecernim seru, chtejice uniknouti nemilosrdnym pronasledovatelum, zatocili se nahle za zvonici na druhou stranu. Poodchylenymi vraty v panskem dvore ukazal nam zachranu verny kamarad Tonek Polednaku, ktery tam byl doma. Zastrcil sice nizka vrata za nami, ale ta se dala snadno prelezt dabelske moci. Proto nas zavedl do volskych staju. Tam jsme se skryli kazdy jako v male pevnustce pod kosiky, v nichz se donasely ukysane rizky a skrajky ke krmeni. Ach, te vune, ktreou jsme jako v samovazbe tak dlouho dychali! Ale museli jsme to vydrzet, az ukoncil sve putovani jiny sv. Mikulas, az na dedine vse ztichlo.

Opatrne jsem se pak vracel domu. Prvni otazka byla, odkud prinasim tak silnou vuni rizkoveho dolu. Ulpela mi na satech tak, ze jsem jich nemohl ani na druhy den oblect. Trapna vzpominka, jak jsme chteli svevolne chodit se sv. Mikulasem, a zatim prozili hruzovladu jeho pekelneho doprovodu.

Last updated on July 5,1996

Na roli bozi aneb "I am on a mission from God!!!"

Na roli bozi
aneb
"I am on a mission from God!!!"