Muj starecek se jmenoval Bohumil. Hedvicek pochopitelne. Narodil se 16. zari 1890 - za par dnu to bude 110 let. Mel jsem ho rad - umel veci vysvetlit par slovy - to se dneska malo vidi. Jedna z jeho definici znela - "Kazdy umelec je blazen!".
Starecek cely zivot spatne chodil - nemohl ohybat koleno prave nohy, takze tu nohu mel porad naprimenou a to se blbe chodi. Dle rodinne legendy se mu to prihodilo, kdyz byl jeste male dite v predminulem stoleti a lezl po kolenou po podlaze a pichnul si jehlu do toho kolena a od te doby s nim nemohl hybat. Jak se tam ta jehla dostala se nikdy nediskutovalo.
Kdyz starecek odesel do duchodu, tak se to chozeni jeste zhorsilo a to byla doba, kdy jsem s nim travil vice casu, protoze jsem mu byl pridelen jako doprovod, pro pripad ze by upadl a nemohl vstat. Byl jsem z rodiny, mimo prave starecka Bohumila, vzdy nejvetsi, takze to bylo logicke. Starecek mel i ve svem stareckovskem veku porad dva metry na vysku, okolo 120 kilo - na tu vysku jsem ho dohnal uz v mych patnacti letech, na vahu az mnohem pozdeji. K tomu pripocitejte bily knir a plesatou hlavu - no impozantni postava. Bily knir uz mam taky, ale plesatou hlavu jeste ne - jen sedivou - to pry jsou geny z matciny strany, bylo mi vysvetleno.
Starecek presto, ze chodil spatne, tak chodil rad. Chodil rad na Ojezda, coz je oblast nad rybnikem Jordanem, smerem na Olomouc, kde mel starecek posledni kus pozemku, ktere mu nezabavili komunisti do JZD jako vsechno ostatni. Bylo to proto, ze pozemek byl priskripnut mezi silnici na Uhricice a zeleznicni trati gutmankou, pozdeji znamou jako trat do Tovacova na piskoviste. Muj otec ten pozemek na Ojezdach oplotil, vyvrtal tam studnu a postavil takovy pristresek s lavickou a tam prave starecek rad chodil si sednout, jen tak pobyt, nebo si vzal knizku a cetl. A ja jsem ho tam doprovazel.
S tim stareckovym ctenim to bylo taky zajimave. Starecek byl nadseny ctenar - ctenim stravil spoustu casu, byl to on, ktery mi podal ("tady mas a cti!") Sienkiewicze a starou rimskou literaturu, po te co byl vstoupen do JZD a byl vaznym na vaze (jako by na tom zalezelo, kolik kravy sezerou zelenyho, kdyz je to stejne mokry!) tak cetl cele dny i na vaze - pak prijel Kotek konma s vleckou se zelenym, starecek mu to zvazil, zapsal do knihy a cetl dal. No a protoze spatne chodil a verejna knihovna byla v Kojetine az na namesti, tak jsem to byl zase ja, kdo "chodil pro knizky". Kojetinska knihovna mela dve oddeleni - pro deti, to bylo vzadu v chodbe, a pro dospele, kam se mohlo chodit az od patnacti let. Umel jsem cist uz asi od peti let, v detske knihovne jsem se objevil v tomtez veku, a kdyz knihovnice pani Mala zjistila, ze jeste nechodim do skoly, tak mi vnutila knizku s fotkami ptaka - kosa, tech fotek bylo vice nez psaneho - knizka se jmenovala "Rikali mu Frkos". "Frkosa" jsem ji prinesl tentyz den odpoledne s tim, ze uz to mam prectene a odesel jsem s Ernest Thompson Seton - "Dva divosi" v podpazi - pani Mala se za mnou divala s ocima navrch hlavy. Takze druha kniha, co jsem kdy precetl, byla o Kanade, o Americe a Indianech - zacal jsem se sebevzdelavanim a samo-indoktrinaci velmi casne. A tak to to slo kazde pondeli a ctvrtek - zbyvajici dny meli zavrene - ale kompenzoval jsem to tim, ze jsem si bral vice knizek najednou, osm az deset tydne. Behem prvniho roku jsem byl s detskou knihovnou vyrizen - vsechno co mne zajimalo jsem precetl, nic noveho mi nemohli nabidnout.
No a tehdy prave se stalo, ze jsem byl poveren obstaravanim knih pro starecka Bohumila, ktery cetl v podobnem tempu jako ja - a tak jsem zacal navstevovat dospelou cast mestske lidove knihovny v Kojetine v pokrocilem veku 7 let - na stareckovu legitimaci ("Rostiku, to chces cist TYHLE knizky? - Nee, to je pro starecka!"). Vsechno fungovalo bezvadne, otevreno pet dni v tydnu. Starecek cetl - a ja jsem cetl.
A kdyz jsme chodili na ty Ojezda, tak jsme museli jit do kopce podel zidovskeho hrbitova. Ano, Kojetin, i kdyz nema jedineho Zida, tak ma zidovsky hrbitov (ktery je dokonce vetsi nez ten oficialni katolicky hrbitov), velky park znamy starousedlikum jako "zidovsky park", a synagogu, ze ktere se po unoru stal kostel cirkve cesko-slovenske husitske, a tak. Ptal jsem se starecka, co to propanajana je cirkev "ceskoslovenska husitska" a starecek mi strucne a s usmevem vysvetlil, ze "kdyz je komunista pobozne, tak to je cirkev pro takovy lidi!" Vedle zidovskeho hrbitova bydlel svec Slavicek, co vypadal jako Vlasta Burian a chodili se stareckem do skoly, kdyz byli mali. Za mych casu tam bydlel Honza Polach, co byl stary jako ja, ale ten uz taky umrel.
A zidovsky hrbitov byl opusteny, zarostly travou a krovim a nikdo tam nechodil. Zadne cerstve hroby. Nahore na kopci, v hornim rohu toho hrbitova stala polo-rozborena budova, a v ni stal pohrebni vuz, co byl tazeny konmi - jen ten vuz sam, bez koni - vypadalo to depresivne - tak ceskoslovensky.
A jednou jsme se o tom se stareckem bavili - a on mi vysvetlil, ze to je tak proto, ze pred valkou bylo v Kojetine aspon polovina obyvatel Zidu - coz vysvetluje ten park, synagogu a ten obrovsky hrbitov - a Kojetin tehdy mel asi pet tisic obyvatel. A vsichni byli odvezeni v dobytcacich a nikdo z nich se nevratil, proto na ten hrbitov nikdo nechodi. Kdyz jsem tam byl na navsteve v roce 1995, tak jsem dostal brozurku o historii mesta, kde se cudne pravi, ze v dobe valky zemrelo v koncentracich 85 zidovskych obyvatel Kojetina. Kam zmizelo tech zhruba dva a pul tisice ostatnich - to tam nebylo. Na nahody neverim - ale verim, ze v Cesku a na Slovensku dodnes lzou o jejich vlastni historii. Nejspis maji duvod.
A starecek vzpominal na ruzne Guttmanny (majitele cukrovaru, kde se starecek jako mladik vyucil "varicem cukru", stavitele zeleznicni trati "guttmanky", vedle ktere jsme sedeli) a dalsi jmena, ktera si uz nepamatuju. A kdyz prisel vecer a sli jsme zpatky z Ojezdu, tak mi starecek povida, at si vezmu do kapsy par kamenu. Ucinil jsem tak a vybral par solidnich kremenu, co kdyz s nema trisknete o sebe, tak litaji jiskry a ten kamen pak tak divne smrdi - schvalne si to zkuste a cuchnete si. A prosli jsme okolo te rozbourane budovy s tim polorozpadlym pohrebnim vozem pro kone dovnitr hrbitova. Nikdy jsem tam predtim nebyl. Nahrobni kameny s divnym pismem jako svabach - ale svabach to nebyl, ten jsem znal.
Starecek sel na jedno urcite misto, kde uz jasne byl predtim, vytahl z kapsy jeho vlastni kamen a polozil ho na nahrobni kamen. "Poloz sem to tvoje kameni!" - ucinil jsem jak narizeno a polozil kremeny vedle toho stareckova kamene. "Proc?" chtel jsem vedet.
"To je takovy zvyk" - rekl starecek Bohumil. A sli jsme pryc - ze hrbitova, kam nikdo nechodil.
Coz znamenalo dolu z kopce. K Jordanu.
--------