S Milouskem Vargou se zname celou vecnost a tak, kdyz jsem se jako kazdy Kanadan odstehoval na stara kolena na Floridu, tak byla cela Vargova rodina nasim prvnim navstevnikem. Vargovi predtim nikdy na Floride nebyli, vsechno co zazili, byly ty priserne mrazy v Kanade, ze kdyz se jdete ven vycurat, tak se musite po vycurani ukopnout, protoze vsechno okamzite mrzne. I kdyz si uplivnete, tak nez ten plivanec dopadne na zem, tak je zmrzlej a pri dopadu cinkne... i kdyz v Kanade ted neni radno si moc odplivovat, protoze tam maji Liberaly u moci a mistni vlastenci by si to mohli spatne vysvetlit.
Bylo dva dny pred Stedrym dnem a ja jsem pro ne prijel na letiste do St. Petersburgu a protoze bylo jen asi 28 stupnu Celsia plus, coz je u nas na Floride docela chladno, tak jsem na sobe mel svetr. Vargovi se ke mne blizili letistni halou v ruznem stupni vysleceni, v rukou drzeli vselijake ty oteplovacky a parky, protoze kdyz odletali z Toronta tak tam bylo minus 30 Celsia a ted byli vsichni v jakemsi tepelnem soku z te zmeny. Uvideli me, zamavali a dialog se vyvijel asi takto "Ahoj Rostooo! ...eeee... TY MAS NA SOBE SVETR?????????????"
Prijeli jsme k nam domu a po obede jsme se vsichni vypravili k rece. To je nas takovy navstevnicky ritual, jit k rece. Ona to vlastne neni reka, ale usti reky do more, voda je tam slana, takzvana "brakish", ale my tomu rikame reka.To je asi jako kdyz si pamatuju za starych casu v tech nasich kulackych zemedelskych domacnostech, kdyz prisla treba v nedeli navsteva, tak po obede vzal pan domu navstevniky na obhlidku hospodarstvi, podivat se na kone (pokud je nesebrali do JZD), ukazat staveni, ukazat jake pani domu pestuje meciky a ruzicky, tady pozor, tady nespadnite do hnojska, strec Vojta spadl jednou do hnojska, smrdel jak svina, uz je to sedesat let a furt mu to pripominame, zajit za dum na zahradu, ukazat stromy a zahumenek.
A tak nejak podobne my chodime s navstevama k rece. Hnojsko nemame, slepice taky ne, dokonce ani plot ne, tady se ploty nepestuji, meciky taky ne, manzelka ale pestuje za domem orchideje (Dendrobium a Phalaenopsis, pokud vas to zajima), za domem jeste rostou bananovniky a pomerancovniky. A jeste tam mame strom s grapefruitama a jeden krizenec citronu a mandarinky, jak se to jmenuje nevim, ale je to kysele. A sli jsme k te rece, reka se jmenuje Myakka, a je vetsi a modrejsi nez Dunaj, jak si vsiml Jozka Skokan (jeden z tech co prochazku k rece taky s nami absolvoval) a vzpominali jsme s Milouskem Vargou na davne casy v Kanade.
Treba o tom, jak Milousek dostal svou prvni praci v Kanade. Byl emigrant, neumel anglicky, ale mel dve maly deti, z cehoz to mladsi se narodilo v Traiskirchenu v Rakousku a penez bylo treba. To je dostatecna motivace. A znal mne. Ja jsem anglicky umel. Milousek nasel v novinach a s pomoci slovniku si prelouskal, ze v Cambridgi, v Hespeleru najimaji construction workers - tedy stavebni delniky. Zajeli jsme tam a vyhledali stavbyvedouciho v jeho maringotce. Uz predem jsme se domluvili, ze tam bude jen sedet, necha mluvit mne, a kdyz takhle pohnu hlavou, tak bude presvedcene kyvat hlavou a rikat "Oh, yes, yes, no problem!" a kdyz takhle pohnu hlavou, tak bude Milousek kroutit hlavou a rikat "No, sir, no!" - to byla tehdy taky jeho cela slovni zasoba.
Tak jsme vlezli do te maringotky a delali "intervju" pro Milouska, ja jsem zarizoval vsechno mluveni a Varga presne na znameni delal "yessr" a "nousr", aniz mel sajna o cem byla rec. A kdyz jsme vylezli ven po tech trech drevenych schodcich, tak Milousek povida - "Jak to dopadlo?" "Zitra rano v sedm tady zacinas", sdelil jsem mu. Druhy den Varga zacal s prehazovanim hromady pisku a za par mesicu byl na cele stavbe vedoucim. Dneska zamestnava sto lidi a nebudu vam vypravet kolik ma aut - moc - protoze by to bylo chlubeni, ale nam dvema je to jedno, protoze my dva jsme se znali, kdyz jsme jeste zadna auta nemeli a jeli jsme spolu do Cambridge shanet job.... a to se nezapomina.
I kdyz nektere historie radsi nevzpominat... jako treba kdyz jsem jednou delal par dnu i diskzokeje ve striptyzovem baru Sundowner in Niagara Falls na Lundy Lane... ale jen par dnu, protoze pak jsem se domakl, proc to misto bylo volne (predchudce byl nalezen podriznut v Niagare) a taky to vypadalo, ze prodej drog by mohl patrit do predpokladanych povinnosti diskzokeje.. a tak jsem urychlene supajdil pryc odtamtud...
To bylo tak... nemel jsem praci a tak jsem napochodoval do CEC, coz je Canada Employment Center na Church Street v St. Catharines a pravil jsem prislusne urednici, ze nemam praci a ze ji chci hned a dokud praci nedostanu, tak se nehnu. Kanadani jsou mili lide, maji akorat nehorazne blbou vladu (ne tak moc blbou jako ta vase, trosku chytrejsi, ale furt blbou), a tak se pani urednice pustila do tukani do klavesnice. Po chvili pravila "Mate nejakou "experience" v pousteni gramofonu?" - mit "experience" neboli predchozi zkusenosti je v Kanade strasne dulezita vec, v Americe ne, ale v Kanade si na tom zakladaji. Ujistil jsem ji, ze mam asi 20 let zkusenosti v pousteni gramofonu. Pani byla potesena a dala mi karticku s adresou a jmenem a poslala mne do Niagara Falls, na Lundy Lane, coz bylo hned vedle. Delat diskzokeje. V Sundowneru.
To kdyz jedete po QEWay South a vjedete do Niagara Falls, tak vlevo jsou vodopady, rovne se jede do Fort Erie a vpravo Lundy Lane - to se neda minout. Tak ja jsem mel "office" hned vlevo od vchodu ve starem baru za pultem, mel jsem tam tri gramofony a zesilovace a tak. To bylo v dobe pred-CD, hraly se jeste stara elpicka. Pat Benatar byla tehdy uplne nova hvezda a Bee Gees nebyli passe. No a stripterky mely urceny za svuj roh prave stolicky pred "mym" barem, ony tam za mnou stejne chodily, aby si porucily, co mam hrat na jejich "cislo" - byly to vzdy tri pisnicky, kde se postupne zvysoval stupen svlekani. Velmi zajimave.
Ale sedely tam - bylo jich tak okolo 20, same Francouzky z okoli Montrealu - vlastne porad kdyz "nepracovaly" a zkousely a vymenovaly si tam - tri feety od mne - nove svlekaci triky a tak podobne. No a ja jsem tam prehazoval elpicka a tvaril se, jako ze mne to vsechno nezajima. -) Holky to byly bez vyjimky velice pekne, ve veku 20 az 40 roku, tady i 40-tileta zenska vypada furt krasne a neztrhane, vsechny krasne opalene, zadne bile fleky po bikinach, vsechny bezvadne vyholene, ne jako ty ochlupene vopice z Ceska a Leningradu.
V "sichtach" na podiu se stridaly, tak aby tam porad nektera byla a mimo si privydelavaly na "table dances". Table dance byl za 10 dolaru, tehdy bylo deset bucks dost penez a "lap dance" taky jeste nebyl vynalezen, to prislo az nekdy koncem osmdesatych let.
Joj to byly casy..... yeeeeeeeehaaaaaaaawwww!!!! ... -)) (Kdyz jsem tuhle historku vypravel Jaro Filipovi, tak Jaro rika "Krucinalfagot!!! Ze ja tohle nevidel.....ze ja tam tehda nebyl....zil jsem zbytecne)!!!!!! " )
Ale stejne jako Milousek Varga nezustal u prehazovani hromady pisku, tak i ja jsem nezustal u pousteni gramofonu. Muj posledni kanadsky job byl taky zajimavy, byl jsem odtamtud totiz na hodinu propusten, anglicky se tomu rika "fired". Delal jsem tehdy provozniho reditele, anglicky se to rekne "plant manager", jedne pomerne velke fabriky ve Waterloo a dopustil jsem se zlocinu diskriminace pri najimani novych zamestnancu, coz byla jedna z mych povinnosti. Uznavam, ze jsem byl vinen v plnem rozsahu. Muj diskriminacni zlocin spocival v tom, ze jsem najimal prilis mnoho emigrantu a ne dost "newfies" (emigranti mistniho meritka z Newfoundlandu).
Me duvody byly docela primocare, byl jsem zodpovedny za chod cele fabriky a snazil jsem si udelat svou praci co nejjednodussi. Newfies obvykle holdovali alkoholu, casto i drogam, a neradi chodili na nocni smeny, kdezto emigranta z Rumunska nebo Srbska, ktery by si neco pichal a nebo odmitl prijit do prace, jsem za cele ty roky nevidel. Ne, ze bych preferoval jen lidi z vychodni Evropy (i kdyz Rumunu a Srbu jsem prijal do prace znacne mnozstvi), akorat jsem nikdy nebyl priznivce alkoholu a drog, a uz vubec ne pokud by to melo komplikovat zivot me samemu. Najimal jsem i hodne spanelsky mluvicich emigrantu. Jednou se mi tam objevil, a byl prijat, nejaky Mexikanec a jmenoval se Jesus Guerrera (neboli Jezis Guerrera)... a behem par dnu se pak u vchodu objevil napis "Jesus is alive and working on machine #23!" ("Jezis zije a pracuje na stroji cislo 23!").
A tak jsem zaclenoval (ano, ponekud drsne, uznavam) anglicky nemluvici emigranty z Rumunska, Srbska i Somalie do kanadske spolecnosti. A uspel jsem. Eventualne mne to sice stalo muj vlastni job ( kdyz se nakonec newfies proti me spikli ve velkem stylu a sli si stezovat majiteli firmy, ktery se sice provozem nezabyval, ale vsechno vlastnil, tak jsem byl pro sve pro-emigrantske aktivity propusten) a docela velkou spoustu penez, ale desitky rodin dodnes vydelavaji diky mne slusne penize, velice rychle se asimilovaly do anglosaske spolecnosti (o jejich detech ani nemluve), a nikdy neskoncily v nejakem "rumunskem sousedstvi" nebo "little Italy" - ale ja jsem ziskal pocit, ktery se na Slovensku ani v Tescu neprodava - dneska se divam na Wimbledon po prsa v bazenu s jistotou, ze muzu poslat do riti uplne kohokoliv. S klidnou hlavou - seen that, been there... A jedni mne jmenovali "cestnym Rumunem" a zabili na mou pocest prase a druzi za mne slouzili pravoslavnou msi... maso z prasete jsem rozdal a na msi jsem nebyl... ale bylo to hezke...
A tak jsme vzpominali a sli okolo zalivu a kazdou chvili se zdravili s protijdoucima lidma na teze prochazce a za chvili se Mila zamyslel a pravil "No jdeme tady ctvrt hodiny, nikdy jsem tu predtim nebyl a uz mne pozdravili ctyri lidi! To by se mi v Kanade stat nemohlo. Neni to divne?"
"Neni," povidam, "tady ne..."
-----