Loni v dubnu jsem se jel podivat i na Slovensko. Ono ani ne tak na Slovensko jako spise pouze do Bratislavy. Vlado nas cekal uz na rakouske strane prechodu, myslim ze se to jmenovalo Berg. Na hranicnim prechodu jsme byli v podstate odmavnuti dovnitr - zadny problem. Tou dobou uz jsme meli za sebou zkusenosti s zfasizovanymi prislusniky Ceske policie na prechodech do Ceske republiky, takze to bylo jako pohlazeni po dusi. Za hranicemi, na Slovensku uz jsem jel jen za nim, nemusel jsem hledat cestu, no bezva. V Bratislave jsem byl naposledy 20.srpna 1968, takze jsem si ji vlastne ani nepamatoval, jestli tam ten velky most tehdy byl nebo ne - nevim.
V ulicich Bratislavy to stejne, Vlado prede mnou klickoval ulicemi, ja jsem jen daval pozor, abych byl porad za nim. Spustil jsem si okenko u auta, abych se nadechl bratislavskeho vzduchu. Kazde mesto mas svou vuni. Poznam se zavrenyma ocima Viden, Washington, Pariz, Cleveland, Kaposzvar.... Nekolik hlubokych nadechu... a nic. Zadna vune ve vzduchu jako v madarskem Kaposzvaru, zadne vibrace, zadne deja vu.
Na deja vu jsem ja citlivy. Loni na podzim jsem mel navstevu z Ceska a potrebovali viza na Bahamas. Konzulat je v Miami, v Ingraham Building na Second Avenue. Je to jeden z nejstarsich mrakodrapu v Miami, postaveny v roce 1926. Nikdy jsem tam predtim nebyl - my mistni viza na Bahamas nepotrebujeme.
Vejdeme do dveri a v ten moment mi to bylo jasne. Deja vu. Nikdy jsem tady nebyl, ale uz jsem tady nekdy musel byt. Na druhe strane lobby - vstupni haly v prizemi, u vytahu, bylo mramorove podium a za nim sedel vratny, ktery zapisoval, kam kdo jde. Cernoch aspon osmdesatilety. Meril si mne uz zdalky. Yo!
"Hello!" pravil jsem svym sonornim basem. Vratny vstal - uz jsem si zvykl, ze mam urcite kouzlo osobnosti, ovsem tenhle vratny stal v pozoru.
"Welcome back, sir!" rekl vratny a dival se skrze mne asi metr za mne, asi jako se divate na drill serzanta, takovy ten voodoo pohled.
"Isn't there Victor's upstairs on the second floor?" - vynorovaly se mi v hlave veci, ktere jsem minutu predtim netusil.
"Not anymore, they moved out in 1990."
"Ahh.. a where is then Bahamian Consulate?" - vratil jsem se rychle k pricine me pritomnosti v lobby.
"Suite 818, sir."
"Wasn't that Henry Waxmann's office?"
"Consulate is there since 1955, sir.", pravil informovany vratny. Ten urcite vedel i kde ma el chupacabra hnizdo.
"I must be mistaken, thank you."
Vystoupili jsme v osmem patre z vytahu a ja jsem vedel, ze musime zahnout doleva. Nevim proc.
V Bratislave to tak nebylo. Jel jsem za Vladem a jeli jsme k bratislavskemu krematoriu, do urnoveho haje - navstivit hrob Jara Filipa. Je to hodne vysoko v takovem kopci. Ale jeste predtim jsem dostal darek. Jarovy bryle i s hadrikem na cisteni a v pouzdru z plastiku. To pry proto, kdybych se nekdy chtel podival na svet Jarovyma ocima, bylo mi receno tou mekkou slovenstinou, kterou rad posloucham, ale nejsem schopen napodobit. Jarovyma ocima... drsneji uz to ani nemohlo byt receno a me vlastni oci byly hned plne slz, ze jsem skoro ani ridit nemohl.
Po navsteve u Jara jsme zase klickovali Bratislavou a sli se podivat do hospody Stoka - jen tak, ze sentimentalnich duvodu. A v pet hodin jsme byli ocekavani v restauraci Nevada, ktera byla za tim ucelem uzavrena - opet zaridil Vlado, ktery tuhle akci celou zarizoval a financoval - jidla dostatek a piti teklo proudem, dohola ostrihana ochranka, taky najata a zaplacena Vladem, sedela u dveri a pila mineralku. Prichazeli pratele ze sme-l - kolik jich celkem bylo nevim, pamatuji si tak prvnich padesat, protoze pak mi to uz zacalo splyvat a optika se rozostrovala. Ne, nepil jsem zadny alkohol, ale byl jsem mohutne dojat a mi pratele byli vsichni lide inteligentni a pravidlo tam je, ze inteligentni clovek ma fousy. Knir a bradu. Bud cerne nebo sedive - podle veku. Aspon na Slovensku tomu tak je. V Cesku ne. Tam zase maji ty leskla saka. Paka. No bradatych tam bylo a jeje. Vic bradatych v jedne mistnosti se seslo az minuly mesic v Kabulu, kdyz zasedala Loya Jirga - jejich parlament. Ovsem ti meli i turbany. Slovaci turbany nenosi. Zatim.
No bylo to velice mile, prijemny kontrast k mym dalsim i predeslym zazitkum. A Slovaky chvalim. Celkem jsem ztravil na Slovensku 11 hodin a bylo to moc prijemne. Zincicu ani drienkovicu jsem nepil.
Vratil jsem se pak domu a sel jsem na plaz. Jaro tam uz sedel. Povidali jsme si o vlnach. A tsunami. Vlna vznika vetrem. Priliv a odliv pusobenim mesice, slunce, pripadne jinych planet. Tsunami vznika tim, ze podmorska tektonicka porucha vytvori na morskem dne velikansky hrb, podmorske pohori, ktere nadzvedne tu masu vody nad sebou a morska hladina, ktera je vsude plus minus stejne urovne, najednou ma nekde straslivou masu vody, ktera je nekolik vetrin ci minut treba deset, padesat nebo i sto metru nad urovni ostatni vody - dokud tedy zakony fyziky nezavladnou a voda se nezacne zase vyrovnavat a v tom okaziku nevytvori tu velkou vlnu - tsunami.
A dalsi dva rozdily mezi vlnou a tsunami je cas a vzdalenost. Vzali jsme Jarovy Rolexky a merili cas. Cas mezi vlnami narazejicimi do plaze byl mezi peti az dvaceti sekundami. V pripade tsunami by ten cas byl mezi deseti minutami az dvema hodinami. Vzdalenosti mezi vlnami se rika wavelength - vlnova delka. Vrchol nasi plazove vlny je od dalsiho vzdalen sto az dvestepadesat metru. U tsunami je to pet set kilometru a vice.
"Ale i tyhle plazove vlny dokazou nicit." pravil Jaro. "Sedim tady pod tim altankem pred Weston's kazdy den a vlny odnesly te plaze aspon sto metru do hloubky."
"To jo, ale i tyhle nicive plazove vlny maji jen kratkou dobu trvani a rychlost tak maximalne dvacet mil za hodinu. Tsunami ma stovky mil a hodiny casu na to, aby nastradala energii. Cim hlubsi voda, tim rychlejsi vlna. Proto taky tsunami muze dosahnout rychlosti az sest set mil za hodinu kdyz se riti pres ocean a presto ji lode neuciti (protoze je to jen plynule nazvedne, neni tam zadny prudky hrb) a z letadla tsunami taky neni videt. V roce 1960 bylo podmorske zemetreseni blizko pobrezi Chile a poslalo to vlnu napric Pacifikem. Vlna byla asi jen metr vysoka. Ovsem o dvacetctyri hodin pozdeji, kdyz to dorazilo k pobrezi Japonska, uz byla tsunami sedm metru vysoka a zabila 200 lidi."
Vytahl jsem z kapsy ty bryle a posunul jsem je pres stul pred Jara.
"Byl jsem na Slovensku a dostal jsem tvoje bryle. Tady jsou. Snad ti nechybely..." vysvetlil jsem. Jaro se usmal, vytahl bryle z pouzdra, nasadil je na nos, podival se vlevo a vpravo, bryle sundal, strcil je zpatky do pouzdra a podal mi je: "Nechej si je na pamatku. Ja je nepotrebuju."
A zacal na okraji dreveneho stolu hrat jako by tam mel klavesy piana a zpivat (jeho anglictina se za posledni dva roky zlepsila temer do perfektnosti - asi tam nekde trenuje):
"I can see clearly now,
The rain is gone,
I can see all
Obstacles in my way"...
No a tak ty bryle porad mam tady v supliku.
-----------
Rosta
-------------