Pozornosti širší veřejnosti se mu dostalo paradoxně až s nejméně kontroverzním textem - knížkou Jak Paroubek kradl salámy, která znovu vychází.

Jeho dřívější texty znají především manažeři, novináři, ale i duchovní. S neúnavnou výdrží jim posílal „pamflety“ typu: „Jiří Paroubek se před pár dny rozdurděně vypravil, dupy dupy dup, na americkou ambasádu v Praze, aby si tam na místě posvítil na to, jak se údajně křivdí českým žadatelům o americká víza. Cpal se tedy někam, kde rozhodně nebyl zván - po neslavném případu, kdy se arogantní tatíček Klaus vecpal do Bílého domu, a stal se tak první českou hlavou státu, která je ,persona non grata' ve Washingtonu, je toto už třetí případ, kdy se špičkový představitel České republiky dopustil hrozitánského diplomatického faux pas, a jen dokazuje, že česká kotlina je obydlená velmi necivilizovanými mentálně bezprizornými barbary“ (úryvek z textu z dubna 2006).

Některým z čtenářů se asi vaří krev v žilách, ale Hedvíček se opírá o svobodu slova a prohlašuje: „Nejsem novinář, moje texty jsou čistě subjektivní. Lidé se mnou můžou souhlasit, anebo taky ne.“ Přitom ne všichni jsou proti němu zaujatí. „Texty pro knížky Jak Paroubek kradl salámy nám pan Hedvíček nabídl sám. Ale jde o úspěšný titul, teď v srpnu jsme vydali druhý dotisk,“ pochvaluje si Jana Hujerová z nakladatelství Beta Books.

Paroubek se choval bezvadně
A autor předmluvy Jan Hájek o něm říká: „Hedvíček je Mistr Occam české politicko-literární scény. Hedvíčkův břitký styl je přesně v duchu proslavené Occamovy břitvy,“ a dodává, že oceňuje jeho nadhled a schopnost vyjadřovat se jasně a jednoduše.

Jenže ve výše zmiňovaném titulu Hedvíček také „zkrotil svůj temperament“ a pustil se do popisování historek z vojny, aniž by nutně někoho očerňoval. „A co já pamatuji, tak se Jiří Paroubek choval bezvadně, nikomu neublížil, nikoho neudal - rozhodně ne mě a námětů by pár mohl mít, vzhledem k mojí celoživotní tendenci jmenovat věci pravými jmény,“ píše Hedvíček (víc na str. 18).

„Dostávám přes tisíc e-mailů denně, poslední dobou dokonce víc těch pozitivních než těch záporných. Nějak se to během posledního roku zlomilo, lidi mi přestali nadávat a začali mě chválit. Já nevím proč,“ říká Hedvíček.

Kritici Hedvíčkovi vyčítají, že kromě toho, že se zaměřuje jenom na negativní jevy a „pomlouvá“ Česko, také svými e-maily zaplavil schránky lidí, kteří o to vůbec nestáli, a dopustil se takzvaného spamu.

„Mé články nenabízejí nic ke koupi, nejsou tedy spamem,“ brání se Hedvíček. „Platný český zákon spam zcela jasně definuje a já podle něj spamer nejsem. Teď tu bylo ve zprávách, že senátor Kerry rozeslal politický e-mail na tři miliony adres. V Česku by vykřikovali něco o nevyžádaných mailech - tady ne. Je to politický e-mail a je to úplně v pořádku,“ říká Hedvíček.

Přesto svoje e-mailové aktivity plánuje omezit a rozesílat texty pouze těm, kteří si je vyžádají a zahraničním Čechům, kteří ho prý „chápou“.

Vstup paní Topolánkové do politiky schvaluji Ale i v „exilových“ médiích mají s jeho úhlem pohledu problém.

„Pan Hedvíček může být velmi zábavný, má myslím docela velký fabulační talent. Oceňuju jeho historky a způsob vypravěčství, nudí mě jeho ideologické východisko -být tvrdým antikomunistou a nahlížet na všechno takto zjednodušeným prizmatem je pro mě velmi podobné černobílému vidění nadšených stalinistů,“ říká Jan Čulík, zakladatel zpravodajského internetového portálu Britské listy. „Myslím si totiž, že je realita vždycky o hodně složitější a nelze jen vykřiknout: „Ha! Tady je zločinec-komunista.“ Snažíme se v Britských listech publikovat pokud možno ověřené informace - v případě pana Hedvíčka nemáme důkazy, že jsou jeho příběhy či názory založeny na faktech, a tak je nepublikujeme,“ dodává Čulík.

Hedvíček na druhou stranu tvrdí, že veškeré jeho informace se v maximální možné míře zakládají na pravdě a také popírá, že by byl vůči české politice kritický vždycky: „Všiml jsem si reakcí na vstup paní Topolánkové do politiky a podle mě je to úplně v pořádku. Naprosto podporuji rovnoprávnost žen i v politice. V Americe je to docela běžná věc,“ říká Hedvíček.

„Například Mary Bono, manželka bývalého zpěváka a později kongresmana Sonnyho Bona (zabil se na lyžích) jej napřed zastoupila jen dočasně, a teď už byla znovuzvolená čtyřikrát. Chytrá ženská - důkazem toho je, že je to republikánka,“ říká Hedvíček.

Pravdou totiž je, že kromě dění v Česku nešetří tento nadšený republikán ani americkou politiku, a dokonce uvažuje o tom, že by se do ní sám aktivně zapojil. „Chtěl bych kandidovat za dva roky v amerických volbách do Senátu, takže se můžete těšit, že už nebudu psát tolik článků v češtině.“ Rodičům komunismus zničil život.

O svém současném soukromém životě mluví Ross Hedvíček nerad. Už jen proto, že na něj odpůrci různými způsoby útočí - telefonují mu uprostřed noci nebo vytvářejí fingované stránky, které poškozují jeho pověst. Z Česka emigroval v sedmdesátých letech. „Odešel jsem asi ze stejných důvodů jako 200 tisíc Čechů a Slováků v té době. Československo bylo depresivní země a já už jsem na to jednoduše neměl nervy to dál snášet,“ říká Hedvíček.

Hedvíček pochází z Hané, z Kojetína. Jeho rodiče byli soukromí zemědělci a po nástupu komunismu nejen o všechno přišli, ale ani nemohli vykonávat žádnou normální práci. Matku nezaměstnali vůbec, otec jezdil traktorem. „Mým rodičům komunismus zničil život.“

Hedvíček se dostal do uprchlického tábora v rakouském Traiskirchenu a pak se rozhodl pro život v Kanadě. „Začátky v cizině byly překvapivě snadné,“ říká a popisuje zážitky z uprchlického tábora - „byli jsme vyděšení komunistickou propagandou, ale nikdo nás nemlátil - jak se občas píše, naopak všichni se nám snažili pomoct“.

„Do Kanady jsme přišli víceméně z neinformovanosti. Historky o zlé Americe se na nás taky podepsaly, kdežto Kanada byla zobrazovaná v lepších barvách. Kanada je sice krásná země, ale téměř socialistická. Není náhoda, že jsou na politických mapách komunistické země zobrazené červeně a Kanada růžově. Takže jakmile to bylo možné, tak jsme emigrovali ještě jednou a teď je to to pravé ořechové.“

Hedvíček se začal zabývat informačními technologiemi, sestavuje počítačové sítě. Do Česka už se nevrátí. „Můj domov je dávno tady, v Česku bych byl cizincem. Navíc tvrdím, že se vrací jen skuteční exulanti, kteří byli k odchodu donuceni, ale ne emigranti, kteří odejít chtěli.“