Ross Hedvíček kromě komentářů české politiky napsal soubor textů ve stylu Černých baronů, kde vzpomíná na vojenskou službu v Prachaticích.

Jedním z jeho „spolutrpitelů“ byl údajně i Jiří Paroubek. Paroubek tuto informaci oficiálně nepotvrdil, na druhou stranu je pravda, že vojnu skutečně strávil v Prachaticích. V rozhovoru Tomáše Přibyla pro portál PrachatickoNews konstatuje, že vojnu zahájil v roce 1977 a „skončil jako četař absolvent a byl pomocníkem proviantního náčelníka motostřeleckého pluku v Prachaticích.“ Přiznává se také k sympatiím ke slečně z Volar.

Ross Hedvíček o něm píše: „Coby mladík vypadal budoucí předseda vlády téměř stejně jako teď. Byl natolik snědý v obličeji, že jsme si mysleli, že je cigánské národnosti, což tehdy nemělo natolik negativní podtext jako dnes. Měl stejnou bradavici na tváři, tmavohnědé oči a česal si vlasy zprava doleva, jako to měl Adolf Hitler - to mu zůstalo.

Ana rozdíl od mnoha nepodložených historek o tom, jak v pozdějších letech Jiří Paroubek pracoval v RaJ a cosi o veřejných zakázkách města Prahy, kde dělal ekonoma spolu s ODS dlouhá léta, mé vlastní historky jsou podložené, protože já jsem u toho osobně byl. A co já pamatuji, tak se Jiří Paroubek choval bezvadně, nikomu neublížil, nikoho neudal - rozhodně ne mě, a námětů by pár mohl mít, vzhledem k mé celoživotní tendenci jmenovat věci pravými jmény. A dokonce na mě byl hodnej.

Byl na mě hodnej tím, že kradl ze skladu salámy, kterými mě obdarovával. A já jsem mu za to vděčný! Měli jsme hlad! Vojáci měli hlad. A český národ si může gratulovat k tomu, že má konečně předsedu vlády, který, když už něco ukradl, tak proto, aby pomohl bližnímu, aby nasytil hladovějícího. Tedy ne proto, aby si koupil byt na Barrandově, chalupu na Vysočině nebo apartment v Bruselu.

S Paroubkem jsme se znali hned, jak přišel na útvar, protože on byl provianťák a já jsem byl staršina dělostřeleckého oddílu a jako takový jsem měl třikrát do měsíce službu dozorčího v plukovní kuchyni. To byla funkce vyhrazená pouze pro staršiny jednotek a protože nás bylo v Prachaticích asi deset, tak jsme se střídali tak každých deset dnů. Vyfasoval jsem bílý plášť s červenými provázky na rameni a šel jsem se cpát do kuchyně, ale taky hlídat kuchaře, aby se neprali a fasovat materiál na vaření dole ze skladů od Paroubka.“

Podle knížky Rosse Hedvíčka Jak Paroubek kradl salámy aneb Hedvíčkova politická břitva připravila Jasna Sýkorová