Byl jsem se podivat na Dylana - ted v utery 26. ledna 1999. Proste tady mel vystoupeni na zimnim stadionu (ano, my tady na Floride mame i zimni stadiony a hraje se tu ledni hokej) a tak jsem sel.

Uz kdyz jsem prijel na parkoviste a otevrel dvere od auta, tak mne pres nos prastila typicka vune marijuany.. aaa hipici jsou tady... tak tohle nebude nic pro teenagery. A taky ne. Prumerny vek asi 20 tisic divaku byl okolo 50 let, stadion plny sedivych hlav, tech teenageru s krouzkama v nosech jako voli ve Skolnim statku tam bylo tak mozna stovka, mozna ani to ne. A i ti se nejak brzo ztratili, kdyz videli jak si vsichni ti sedivi lidi okolo zpivaji ty divne pisnicky... to nebylo ono.

Predskokan byl Brian Setzer Orchestra - tedy asi hodinove show glitter-rocku byvaleho zpevaka Stray Cats, asi mu dosly prasule v Anglii, tak si to prihasil zkasirovat na nostalgii Americanu - no bylo to pekne, ale ve srovnani s Dylanem to bylo jako srovnani souboru UV SSM Plameny s Jirim Stedronem s Beatles. Hral pekne, semtam dokonce predstiral, ze je Mark Knopfler v lesklem saku, kytara kvilela, akorat nehral na Stratocaster, ale na neco, co z te dalky vypadalo jako Rickenbacker nebo Gibson Les Paul - a mel na tom normalni kabel, coz bylo taky velice retro. Za zelenyma pultikama sedely tri rady hracu na dechove nastroje, kteri presne stoupali a zase sedali a zahrali to sve mmmcaca presne kdyz meli... no jako predskupina to slo.

Behem prestavky se prestavilo jeviste a prisel Dylan s ctyrma muzikantama, vlasaty lead kytarista ("vewy talented" - pochvalil ho Bob), baskytarista, hrac na havajskou kytaru na stojanku a bubenik. No a Dylan sam taky mel elektrickou kytaru a rezal do toho co mus sily stacily a snazil se vyloudil co nejkakofonictejsi zvuky co mohl. Vetsinou se mu to darilo. Ale nikomu to nevadilo - divaci nadsene hluceli a jeceli a dupali a delali kraval jaky nedelali poslednich 30 let - a bylo to krasne... tomu spokojenemu davu by se nepochybne libilo i kdyby Dylan zacal zpivat "Kalamajka MIG MIG MIG ozenil se kominik!" a furt by nadesne jasali...

Bob jeste ma takovou koncertni specialitu - texty jeho pisnicek zustavaji stejne, ale s melodii je zachazeno vic nez liberalne. Takze to pro divaky (a kazdy z nas na stadione znal napostou vetsinu z jeho 400 pisnicek) byla vzdy takova hra uhodnout, co to vlastne je za pisnicku. Repertoar mi pripadal podobny jako na jeho Hard Rain Tour ze zacatku sedmdesatych let, ale bylo tam i par pisnicek z jeho posledniho alba Out Of Mind, ale to az ke konci. Zacal s "Stuck Inside of Mobile (with a Memphis blues again)" s melodii ktera znela jako Idiot Wind, coz asi bylo pravda, protoze kdyz prisel o dve pisnicky dal Idiot Wind, tak to pro zmenu znelo jako Stuck Inside of Mobile.

Jak Dylan, tak i muzikanti meli slusive country oblecky jako z dob Hanka Williamse Seniora s lampasama na bocich kalhot a temi prehnane dlouhymi saky, a Dylan pravidelne predvadel sve trademarkovane tanecky, ktere vzdy zacaly pokrcenim jedne nohy a podrepnutim - no vsechno bylo povedome a zname a mile a hrejive. Vypadali jako Dylan a The Band na obalce desky The Basement Tapes. Vsechno bylo krasne a nic nebolelo.

Takze Dylan za ustavicneho jasotu zkourenych byvalych hipiku, ktery neprestaval ani kdyz zacal hrat, odehral hodinu a jako ze to zabali a koncime. Jenze ne...jasot a krik a sborove dupani se zmnohonasobilo a zacalo velke pridavani, vzdy po jednom pridavku. Skoncilo to tim, ze Dylan hral misto ocekavane hodiny asi 2 hodiny a ctvrt a zakoncil to k nepoznani zmenenym Blowin in the Wind.

No byl to happening... A byla pulnoc a jeli jsme domu...