Na roli bozi
aneb
"I am on a mission from God!!!"

--- Poznamka: Nasledujici text jsou vzpominky Msgre. Frantiska Jemelky, metropolitniho kanovnika v Olomouci, ktere se ke mne dostaly v rukopise - jako jeho vzpominky. Msgre. Jemelka se narodil v Tucine u Prerova a v dobe mezi valkami byl misionarem - z jeho vzpominek jsou velmi zajimave pasaze z jeho misionarske cinnosti ve Spojenych Statech Americkych, ktere (v prubehu rady let) Msgre. Jemelka procestoval. Procestoval Ameriku jako malokdo - jeho komentare jsou vice nez zajimave. Uvodni casti jeho vzpominek se zabyvaji jeho detstvim v Tucine, v osmdesatych letech minuleho stoleti. Puvodnim nazvem jeho vzpominek je ovsem pouze titul "Na roli Bozi", reflektujici na jeho cinnost cirkevni s ohledem na rolnicky puvod jeho rodiny.

Na roli Bozi

Kyticku vzpominek se souvrate zivotnich sedesatin venuje pamatce svych rodicu

Msgre. Frantisek Jemelka,
metropolitni kanovnik

V Olomouci, 1940

Uvodem.

Uz je to davno, co jsem z ust rodicu prejimal ucenlive prvni zvuky rodne reci ceske, co jsem v ni poprve zacal zvatlat jejich draha jmena a co mne ji ucili se modlit ke spolecnemu Otci, jenz je na nebesich. A jak se podle miry poznavani zevnejsiho sveta rozvazoval muj detsky jazyk v hojnejsi zasobe naucenych slov, tak rostlo zasluhou rodicu i moje poznavani Pana Boha, tak se obohacovala i ma denni rec motlitby a zralo nejkrasnejsi ovoce krestanske vychovy: vedomi Bozi vsudypritomnosti. Ten pocatek zivotni moudrosti - bazen Bozi - se predevsim snazili rodice navstipit nam do detske duse. A kdyz jsem dorustal, pridavali druhy dar - v rozumne vychove k praci. Vychovavali nas slovem i prikladem, abychom se nestydeli za zadnou praci, ale plnili ji vuli Bozi.

Sami sve rolnicke povolani pokladali za praci na roli Bozi, jejiz dobu i odmenu urcuje nebesky Hospodar. Nebyla ani ta nase Tucinska pole stejne snadna k obdelavani, ani stejne dlouha a siroka. Driv bylo zorano, zaseto a sklizeno na uzkem poli "pod Kozlovskou cestou", nez na sirokem a dlouhem "lanu v serym". Tak ruzna byla i ta Bozi role zivota rodicu. Tatinka odvolal s ni Pan zni uz pred 23 lety v 60 roce jeho zivota, maminku nam dobrotive zachoval az do letosniho cervence, do jejiho 83 roku.

Kdyz jsme ji pochovavali do tatinkova hrobu na svatem poli Pavlovskem, ozily mne vzpominky na oba rodice s takovou silou, ze jsem se znova a znova vracel za nimi do rodneho Tucina, snazil se proniknouti do zamlzenych dalav minulosti, kdy pod jednou strechou se vyhravalo na slunku lasky rodicu me mladi. S dojatou vdecnosti jsem si pripominal jejich tiche a skryte dilo, posvecene virou a laskou k Bohu a bezmeznou obetavosti k tem, jimz dali zivot. Utechou ve smutnem vzpominani byla mne krestanska jistota, ze je nejvys dobry a spravedlivy Pan, jemuz slouzili v radostech, trpkostech a zkouskach zivota. Ten uz vse zhodnotil neodvolatelne pro celou vecnost. Nam zbyva jen povinnost modlitby diku a proseb za dobre rodice.

A pak prisla ma sedesatka. Orac, i kdyz nedooral, se na souvrati zastavuje. Zase nove vzpominani, ci spise nova prilezitost k zpytovani svedomi a pokorne vdecnosti Panu. Vzdyt ty, muj Boze, vis nejlepe, jak na te moji zivotni roli je mnoho brazd krivych a melkych, jak mnoho radne nezoranych "podbrazku", jak mnoho nevybraneho kameni, nevypleteho plevele ... Jestlize vsak prece ve svem vzpominani zahlednu snad nekde urodnou brazdu, pak za ni vroucne dekuji predevsim Tvemu nekonecnemu milosrdenstvi, od nehoz vsecka dobra vnuknuti, rady a spravedlivi skutkove pochazeji, a potom svym rodicum, kteri nas v Tobe tak milovali a pro Tebe vychovavali.

Jejich drahou pamatku chteji uctit tyto vzpominky meho zivota. Chteji tez osvitit zapadle udoli rodne vesnice, kde stranou slavy schlubneho sveta pracovali a trpeli na roli Bozi, silni v krestanske vire, nadeji a lasce, a verni i chude ceske hroude nejenom nasi rodice, ale i tolik nasich dobrych sousedu a rodaku tucinskych oddanych Bohu, cirkvi a vlasti - jejich priklad at vola k nasledovani i nova pokoleni me obce!

Z lasky k ni a k rodicum jsou take psany tyto me vzpominky.

Tucin.

Netlacila se nikdy ma rodna dedinka, Tucin, na vysluni velkeho sveta. Snad uz proto ne, ze si sve dve rady domu polozila napric do udoli tak, ze je ukryte uzavirala na hornim konci jen drobnymi chaloupkami s posledni nejvyssi strazi - vetrakem /vetrnym mlynem/ - a na dolnim konci vladla nad uzaverem stisnenych chaloupek panska "ovcirna". Maly potucek protekal pred vesnicim "pradlem" a zivil v kotlince doliho konce dediny blativou vodni nadrz "luzu", eldorado husi, kacen a nas deti. Take horni konec mel svoji louzi, ale ta uz tolik nelakala svoji stojatou, zahnivajici vodou, byla spise kralovstvim zab a ruzne vodni zozele pod zelenym pokrovem zabincu.

Kdo z Podolskeho kopce nahledl do obdelnikove navsi Tucina, videl jeji plochu jakoby pribitu na pas udoli uprostred hrebikem kaplicky (zvonice) a mohutnych lip (Janackovy a Nevarilovy) a ve vidlicich rozstepene hlavni obecni cesty jakoby ji pribijely siroke hlavicky hrebu, ktere vytvoril shluk nekolika domku na obou koncich navsi. Jinak byla dedinka v nevelkem udoli ztajena i pro pohled se Sv.Hostyna, kteremu ji prozrazoval drive jen vetrak a teprve pozdeji novy jeji prirustek domu na hornim koncia na Podolskem predelu. Puvabu jiste ji kdysi pridaval les, ktery jeste v polovici minuleho stoleti vencil obzor nad ovcirnou.

Nevynikal Tucin bohatstvim svych obyvatel. Tam, kde v pomerne male obci zabral velkostatek nejlepsi velike lany poli ve svuj majetek ("patery hony", "pod smetnici", "predni a zadni dily","ve stupnikach", "na radvanku" a jine) nebylo velikych gruntu. Sedlaci, chalupnici i domkari milovali vsak sva drobna pole, hospodarili pricinlive a setrne, prikupovali radi kazdy kousek pole, ktery bylo mozno ziskat i na katastru sousednich obci. Za me pameti neprislo u nas na buben zadne hospodarstvi. Naopak mizely v radach domu stare doskove a sindelove strechy, nove stavby obytnych a hospodarskych staveni vytlacovaly zesle a nevyhovujici budovy a ke konci minuleho stoleti (1898) prijaly mezi sebe i peknou jednopatrovou skolu. Lide v dedine se meli radi, "stryckem" a "tetickou" byl mladezi kazdy hospodar a hospodyne, nehonili se za drahou paradou, ani za falesnym pokrokem, a cesty k nedelnim bohosluzbam do farniho kostela v Pavlovicich nelkaly prazdnotou, ac byvaly mnohdy hodne obtizne. Na chudaky v obci se nezapominalo - meli i jakesi nepsane pravo na "sperky", pripominalo jim je kazde zakviknuti vepre o zimnich zabijackach a obecni pastyr se tesival na vanocni pastyrskou koledu. Obetave pamatovaly i chudsi hospodyne na chram Pane z prvotin sveho hospodarstvi. Nebylo hanbou ani pro sousedy zucastnit se u zvonice nedelniho modleni, ci majovych poboznosti.

A kdyz v obci onemocnel chudak, byvalo cestnym ukonem lasky dovezt mu zavcas "panacka" k zaopatreni. Jeho prijezd vzdy oznamoval zvonek zvonice a na to znameni se schazeli do domu nemocneho spoluobcane, aby pozdravili nejvzacnejsiho Hosta ve sve obci a s nemocnym spojili sve motlitby k Nemu. Take pohrby mely vzdy raz uprimne krestansky v doprovodu spolecne motlitby a soucitne lasky. Dedina tvorila tehdy jednu velkou krestanskou rodinu, ktera dlouho zustavala usetrena ruznic a nenavisti socialniho, kulturne-nabozenskeho a politickeho trideni.

Nasly ji ovsem take tyto vetry od ruznych polu a nafoukaly dost mrzutosti i do rodinnych svazku, ale koreny obce prece zustaly zdravy, pokud nebyly vytrhany ze zivne pudy krestanstvi. To byla ta Bozi role, jiz, Bohudiky, Tucin nezradil.

Rodny dum.

Nebylo snad koutku v nasem starem grunte, ktereho jsem nevymetl do svych dvanacti let. Od tmaveho "dulku" v komore, ktery nahrazoval na grunte sklep, az po vysoky "hambalek" na vrchni hure (pude), od mastalky, kde spaval pacholek, az po starickovu kolnici, kam nas lakavalo stolarske nacini a umeni starickovo a stryckovo. Nic nezustalo skryto nasi detske zvidavosti, i kdyz jsme nejednou lezli po zebriku opravdu deravem a chromem. A prece uz jenom s namahou si dnes obnovuji obraz naseho stareho gruntu s jeho sindelovou strechou, zlutavym olicenim a tmavou dolni obrovnavkou, ktera casto odpadavala. Nezaplnoval celou frontu mezi sousednimi domy a byl take jinak usporadan nezli grunt novy. Zacinal z horniho konce kulnou, jejiz velka vrata se nedala nikdy tise otevrit. Pod ni nocovavaly kosiny, vozy, pluhy, radla a ruzne hospodarske naradi, zatimco "valec" odpocival na dedine pred domem. Dvoji rada malych okenek oznacovala v dalsim poradi dolni a horni komoru, jednokridle dvere - a vedle nich male okenko - vedly do sine s hlinenou podlahou. Odtud se po schodkach vstupovalo do jedine velke jizby o dvou (myslim) oknech na naves a s jednim oknem do prilehajici tmave kuchyne. Z ni vybihala dlouha pec (pekarka) do jizby a tam sirila prijemne a trvale teplo ze sve vystavby vysokych kachlovych kamen. Tramovy strop jizby, vzdy droboucko modre postrikany, daval na svem prostrednim trame hakovy zaves pro bilou holubicku, oblibenou ozdobu tatinkovu, jemuz byla symbolem Ducha Svateho.

Podel sten a u kamen staly pevne lavky na sezeni a pod stropni modrou linkou visely na stenach obrazy svatych s krizem uprostred. Na tezky trnozovy stul, k nemuz jsme si obycejne pri jidle pristavovali lavku, nesmeli jsme nikdy vystoupit, ponevadz na nem spocinul pri zaopatrovani staricka (ktery zemrel cholerou roku 1866) Chleb zivota, a take nas chleb vezdejsi - v podobe mohutneho pecnu - mival na nem cestne misto. Proti dverim u nejdelsi steny tisnila starou i novou almaru po obou stranach dve vysoko ustlana luzka; s jejich ustlanim jsem casto pri uklidu vypomahal mamince. V koute za kamny zbylo jeste kousek mista pro mensi skrin a pro kolebku. Treti luzko u vchodu do jizby koupil tatinek, kdyz jsme dostali na byt vojaka, dragouna z mistni posadky. Staromodni "truhly" mela maminka ve zvlastnim oddeleni na vrchni komore; tam ukladala predevsim sve hanacke fertochy, lajdiky, lipscaky (satky na svazani hlavy), vlnaky a svatecni saty.

U jizbovych schodku v nizke predsini udrzoval vodni pohotovost objemny "standl" (drevena velka nadoba) a v prostrannem zahybu steny ode dvora se ve tme ztracel stary "mandl", zatizeny vzdy tezkymi kameny. Vice svetla vpoustely do sine dvere ode dvora, jimiz se po nekolika schodcich sestupovalo na krytou naspu; odtud byl pristup do staju a chlevu a prechod i na naspu starickovu. U vnejsich schodku do sine konala dobrou sluzbu nizsi drevena branka, kdyz zustavaly v lete dvere otevreny.

Ctvercovy dvur stareho gruntu uzavirala starickova chaloupka (tak jsme rikali vymenku) a vysoka vrata, jimiz probihala dale cesta ke stodole. Zahradky za vymenkem uzivali staricci - a my, chlapci, pro nez tam nedosti rychle zraly sladke prazanky, svudna sklenna jablka a na slunne zdi vymenku a v umelem revovem loubi - trapce zlatych hroznu. Obavane konkurenty jsme meli jen ve vosich hejnech, zahnizdenych pod okapem chatrnych veprovicovych zdi chlevu. V oplocene casti zahradky pestoval staricek pestre a vonne kviti hanacke, jako hrebicky, slunecka, rendlicky, pivonky, svlacce, karafiaty, slezove i sipkove ruze, mari list, bozi drevec a jine, ale take trsy krenu, hlavkovy salat, okurky, dyne, kmin, kopr, mak, zeli pro domaci kuchyni.

Branku k teto vonne krase starickovy zahradky hlidal mlady a urodny spendlikovy strom - spatny veru hlidac - protoze sam byl pro nas nemym pokusitelem. Zato cip teto zahradky, zabihajici za chlevy az k frontalni zidce mezi rohem jizby a sousednim stavenim, zarustal bujne koprivami a byl skladistem strepu vseho druhu. Bylo tam neradno vkrocit bosou nohou.

Kdyz se navozilo z obecni skaly dostatek kameni, kdyz strycek Barborik napalili na travniku u plaviska dva "kozly" cihel a sousede pomohli v dovozu potrebneho stavebniho dreva a desek, pak i bridlice, dokonan byl ortel smrti nad starym gruntem. Nejprve nad budovami hospodarskymi a pak i nad obytnym stavenim. Zednicky mistr Lecian z Lisne a statecny tesarsky mistr strycek Kopal z Tucina se dali do prace se svymi pomocniky, mezi nimiz nikdy neschazel ani pri zednicke praci tatinek. Pro nas - male chlapce - z cele dediny byla to rusna doba nezvyklych prilezitosti, jake poskytovaly pyramidy naskladanych desek, hranice dlouhych kmenu, otesavanych pod sirym nebem, rozvaliny a pak novostavba velkeho domu. Ale do mych prvnich studentskych pocatku zasahla stavba noveho domu potud neprijemne, ze jsem musel psavat sve domaci pripravy na jedinem okne Chytilova vymenku, kam nas dobry soused prijal prozatim na byt.

Last updated on July 6,1996

Na roli bozi aneb "I am on a mission from God!!!"

Na roli Bozi

Na roli bozi
aneb
"I am on a mission from God!!!"